Z výtvarného hlediska lze tuto broušenou skleněnou plastiku číst jako promyšlenou studii prostoru, světla a hmoty, typickou pro autorovu racionálně-kontemplativní polohu.
Plastika je komponována z vertikálně orientovaných, plošně broušených segmentů z matovaného skla, jejichž eliptický obrys a vzájemné posunutí vytvářejí dynamickou, avšak stabilní prostorovou strukturu. Princip vrstvení zde nefunguje pouze formálně, ale především opticky: poloprůsvitný materiál zprostředkovává gradaci světla a umožňuje vnímání vnitřního objemu jako aktivního, nikoli pasivního prázdna.
Kontrast mezi chladnou neutralitou broušeného skla a teple tónovaným vnitřním prvkem zavádí barevnou i významovou polaritu, která zesiluje percepci hloubky a směru pohledu. Broušení potlačuje dekorativnost povrchu ve prospěch elementární struktury, čímž zdůrazňuje geometrii, rytmus hran a optickou transformaci světla.
Celek lze chápat jako redukovanou, konstruktivně pojatou formu, v níž se setkává přesnost sklářské technologie s meditativním, téměř archetypálním výrazem. Plastika tak nepředstavuje uzavřený objekt, ale proměnlivý vizuální jev, jehož výsledná podoba vzniká v dialogu mezi materiálem, světlem a pozicí diváka.
