Z výtvarného hlediska působí tahle broušená plastika jako promyšlená studie pohybu, rytmu a světla v prostoru. Nejde o „sochu“ v tradičním smyslu, spíš o prostorový objekt, který se dokončuje až interakcí s okolím (světlem, pozorovatelem, pozadím).
Základní stavební jednotkou jsou obloukové segmenty – jakési výseče kruhu – které jsou opakovaně vrstvené a mírně pootočené kolem svislé osy. Tím vzniká spirálovitá kompozice: oko diváka je vedené směrem dovnitř a současně vzhůru, podobně jako u točitého schodiště nebo víru.
Celkový objem je vyvážený: vnější oblouky fungují jako „ochranná slupka“ a uvnitř se odehrává rytmická hra menších tvarů.
Opakování křivek vytváří silný rytmický efekt. Segmenty se střídají v různých polohách a vzdálenostech, takže vzniká vizuální „takt“: jednou je oblouk širší, jindy užší; jednou se více přibližuje k divákovi, jindy ustupuje. Tento princip je blízký konstruktivnímu myšlení – forma se neskládá z nahodilých gest, ale z přesného systému.
Křivka je dominantní, ale její dynamiku drží na uzdě geometrická kázeň: oblouk je čistý, bez expresivní deformace. Dílo tím získává modernistickou strohost a současně eleganci.
Broušení a leštění tu není jen řemeslný detail – je to výtvarný prostředek. Hrany a plochy pracují jako optické čočky: někde světlo ostře láme, jinde ho zjemňuje. Právě kombinace matu a lesku zvyšuje plasticitu: matné plochy dávají tvaru objem, leštěné hrany přidávají jiskru a přesnost.
Tohle dílo je v zásadě „kinetické“ bez pohybu. Stíny nejsou jen vedlejší produkt – vytvářejí druhou, dočasnou kompozici. Oblouky kreslí na podklad měkké i ostré srpy, které opakují rytmus objektu a rozšiřují ho do prostoru.
Modrozelený vnitřní tón (tyrkys/petrolej) funguje jako optické těžiště: přitahuje pohled a zároveň zvýrazňuje hloubku. V kombinaci s čirým a mléčným sklem působí barva jako „jádro“, kolem kterého se forma otáčí. Nejde o dekor, ale o strukturní akcent, který zvýrazňuje vrstvení.
Výraz je spíš racionální než expresivní, dílo stojí na čistotě geometrie a na přesném řádu. Přesto nepůsobí chladně – díky křivce a práci se světlem má organickou, „dýchající“ kvalitu.
Když to shrnu: z výtvarného hlediska je to plastika, která spojuje geometrii (konstrukci) s poetickou optikou skla – a její největší síla je v tom, že forma není uzavřená, ale proměnlivá podle světelných podmínek a pohybu diváka.
